O rok později zřídil malý kousek za kostelem kapli sv. Kříže, v jejímž podzemí se nacházela hrobka. Ta měla sloužit jako místo posledního odpočinutí pro příslušníky bohatých sklářských rodin Hafenbrädlů a Abelů. Jako první sem uložili vdovu po majiteli sklárny Marii Zuzanu Hafenbrädlovou a až do padesátých let 20. století zde bylo 23 prosklených rakví s příslušníky sklářských rodů, mezi nimiž byl také otec spisovatele Karla Klostermanna (jeho manželka pocházela z rodu Abelů).
Hůrecké sklárny postupně doplňovaly ještě další provozy, a sice hladírny a brusírny skla. Až do počátku 20. století se zde vyráběla, především na vývoz, benátská zrcadla. Na Hůrce již od roku 1802 působila také německá triviální škola, kterou založil pro děti svých zaměstnanců Kryštof Abele. Koncem 19. století tuto školu navštěvovalo okolo 100 dětí. Díky prosperitě se obec rozrůstala a v roce 1870 zde stálo 14 domů, v nichž bydlilo více než 200 obyvatel. Později v Hůrce stával zámeček, hotel, hostinec, pošta, fara, dva mlýny a lesovna. Ve dvacátém století nastal úpadek skláren a to se projevilo také na životě v obci. Skláře ve zdejších domech nahradili lesní dělníci – dřevorubci a obec zchudla. Za československé první republiky se ale Hůrka stala vyhledávaným turistickým cílem. Lákadlem byla nejen zdejší kaple s hrobkou s mumifikovanými těly, ale také místní příroda, zejména blízké jezero Laka.
Obyvatelé obce byli od počátku převážně Němci. Za první republiky zde k roku 1920 evidovali 369 obyvatel německé národnosti a 5 Čechů. Jedním z Čechů byl zdejší farář ThDr. Ignác Březina, který zde působil od dob habsburské monarchie až do roku 1938. Tento kněz se v roce 1924 zasloužil o zřízení české menšinové školy, která působila na Novém Zhůří. Také Hůrka se po mnichovském diktátu stala součástí tehdejší třetí říše. Po druhé světové válce nastal její postupný konec. Německé obyvatelstvo bylo odsunuto a samotná obec stála v prostoru, který si vyhlédla československá armáda jako vhodnou lokalitu ke zřízení výcvikového prostoru se střelnicí. Ještě na počátku padesátých let si vylidněná ves zahrála ve filmu Divá Bára.
V roce 1952 se stala Hůrka součástí vojenského prostoru „Dobrá Voda“ a byla, až na kapli, zcela zničena. Kaple zůstala stát údajně proto, že mohla být použita jako pozorovatelna. K zániku obce se váže velice smutný příběh. Několik vojáků bylo pověřeno likvidací hrobky a tam uložených nebožtíků. Opilí vojáci vynesli rakve s mumifikovanými těly, údajně s některými nebožtíky tancovali a pak rakve i ostatky mrtvých těl rozstříleli ze samopalů. Po roce 1989 byla zásluhou kroužku (jeho členy jsou církevní, ekologické, další instituce a soukromé osoby z Bavorska) kaple zrekonstruována a roku 2003 znova vysvěcena. Nachází se zde také malý zvon smíření. Z původní zástavby jsou dnes vidět jen zbytky základů budov, terénní nerovnosti a tak, kromě kaple, zaniklou obec připomíná také „Hůrecká alej“, stromořadí 116 lip a javorů.
Model ukazuje, jak vypadalo jádro obce Hůrka v době před 2. světovou válkou
