Model představuje typ menší vodní pily, zvané též „katr“. Vlastníci šumavských lesů ve velkém těžili dřevo a ke zpracování této suroviny se záhy začalo využívat četných pil. Potřebnou energii strojům dodávalo množství vodních toků, které byly na Šumavě k dispozici, a tak se pily budovaly co nejblíže místům, v nichž se dřevo těžilo. Využívání vodní energie pro řezání dřeva má velice dlouhou historii. Nejstarší doložená vodní pila z konce 3. století našeho letopočtu pracovala v Hierapolis (dnešní Turecko). Jednalo se o první stroj, který převáděl rotační pohyb od vodního kola na posuvný pohyb tam a zpět. K rozšíření vodních pil v Evropě došlo v 16. století, kdy se objevily také pily s více listy, které umožňovaly zpracovat celý kmen na jeden řez. Malé pily měly vodní pohon pouze pro pilový list, a tak musela obsluha tlačit kmen do řezu, u novějších byl vyřešen i pohon pro kmen. U velkých pil se v 19. století zaváděl pro pohon listů parní pohon a provozovny se začaly budovat na místech logisticky výhodných nejen pro dodávky vytěženého dřeva, ale také pro odvoz výrobků – například v blízkosti železničních tratí.